Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.

cartkovova: Takové jedince si pamatuji ze základky. Nezapomenutelná byla výtvarná výchova v šesté třídě, kdy jsme se spolusedící měly dohromady na malování čtyři barevné lihovky. Přišla za námi jedna spolužačka - kvůli čemu asi? Chtěla je půjčit. Když jí spolusedící řekla, že jsou naše, obořila se na ní: "Ale ty nejsi žádná kamarádka!", na což spolusedící trefně poznamenala: "A ty jsi kamarádka, jenom když něco potřebuješ." Od té doby se chodila ptát jinam.

---
cartkovova.pise.cz

protistadu: Přála bych si tohle umět říct taky... vždycky mám nutkání to ze sebe vypálit, když se mě nějaká podobná osoba na něco ptá, ačkoli sama nikdy nepomůže, když potřebuju já. No, nepovedlo se mi to snad nikdy , spíš to v sobě tak nějak zadusím - což je velká chyba a i když si to uvědomuju, prostě to uvnitř mě zatím nedokážu zlomit...

---
protistadu.pise.cz

sayonara: Tyhle lidi řeším jednoduše - když je nepošlu do háje rovnou, odkývu jim to a potom to v žebříčku priorit posunu na nejposlednější místo. A ono se na to občas zapomene nebo si dotyčný najde jinou oběť...

---
sayonara.pise.cz

protistadu: Tohle dělám poslední dobou taky . Je fakt, že to co se slíbí, by se mělo taky dodržet, ale myslím, že v tomhle případě to asi prohřešek není. Pořád lepší, než ze sebe nechat dělat vola

---
protistadu.pise.cz

tlapka: Mně se tohle docela daří eliminovat od nástupu na výšku. Opravdu se mi nechce chodit jako idiot na přednášky a pak je o zkouškovém šmahem poslat někomu, o kom vím, že ty přednášky bulal. Něco jiného je výměna za jiný materiál nebo když je to opravdová kamarádka, která třeba jenom onemocněla. Ale prostě říkat ne už mi nedělá takový problém jako dřív. Možná je to tím, že na střední jsem s těmi lidmi byla v o dost uzavřenějším kolektivu, než jsem na výšce, takže ty lidi můžu svobodně odmítnout a pak se s nimi zdárně míjet. V práci se nemám s kým spřátelit, takže nemám s kým srovnávat.
Na jednu stranu, pomáhám ráda. Když můžu, proč ne. Ale odnaučuju se dělat blbečka, který všecko oddře za "hm, díky", když má sám svých starostí dost.

---
tlapka.pise.cz

protistadu: Já taky ráda pomůžu, ostatně proč ne, lidé si pomáhají . Jen rozlišit, komu stojí za to pomoct a u koho je to spíš právě to "udělat ze mě vola" , což sice rozlišit umím, ale nikdy to neumím nějak použít.
Je asi fakt, že to dělá hodně ta třída, se kterou jsem vlastně pořád, takový ten uzavřenější kolektiv, kde jsme tam stále o třiceti lidech. Možná, že až se dostanu ze střední, to bude taky vypadat jinak - teda doufám. Buď se za tu dobu tam naučím říkat doopravdy "ne" anebo se prostě z toho uzavřenějšího kolektivu dostanu a tohle snad ustane (pokud potom nebudu dělat někde, kde to s kolektivem bude obdobné )...

---
protistadu.pise.cz

vamira: Já nemám co nabídnout, tak s tim moc problém nemám. Na základce se mě sice jedna holka pořád na něco ptala a chtěla vysvětlovat co nechápala, ale to nebylo tak zlý, spíš jsem neměla dost trpělivosti jí pomoct :/

---
vamira.pise.cz

protistadu: Myslím, že to je taky jedno z možných řešení. Nedávat vůbec najevo, že mám něco k nabídnutí - i když já taky nějak výrazně nedávala najevo, že se snažím nosit úkoly, referáty a že mám aspoň z větší části celý výpisky... na mně je to prostě asi vidět, ta "poctivost"

---
protistadu.pise.cz