Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.

vera-nike: A další zajímavý článek. Kde na ta témata chodíš, osobo?
Osobně mám jakousi zkušenost z obou směrů… ač oba mí rodiče mají tendenci mít vždy pravdu (zdědila jsem tuto jejich potřebu po nich), tak matka má pravdu a chovám se pitomě, pokud jí neposlouchám a otec má pravdu, ale já na to stejně musím přijít jednoho dne sama, takže je naprosto zbytečné mi tu pravdu do hlavy vtloukat…
Problém rodičovství u lidské populace je ten, že rodiče nás hodlají vychovávat celý život, jak jsi ostatně naznačila, a občas to více či méně přehánějí… jak jsem ostatně už se párkrát přesvědčila i v kruzích mé rodiny. A taktéž rodinu, kterou si zčásti vybírám sama, protože pro mě má vše tak trochu jiný význam - aneb když žiješ ve vlastním světě, mnoho věcí významu pozbývá.
Takže ve zkratce, konečně s tebou v něčem souhlasím bez zvláštních výhrad… (že by to bylo tím, že jsem ještě malé dítko?)

---
vera-nike.pise.cz

boudicca: Jediné, do čeho mě rodiče tvrdě tlačili, byl sport, a za to jsem jim dneska nevýslovně vděčná. V první třídě se mi projevila skolióza, byla jsem pokřivená jak paragraf a naprosto se neuměla hýbat, takže zatímco ostatní mohli chodit do keramiky, já musela po škole na rehabilitace a sportovat, trpěla jsem tím. Na druhou stranu, právě díky snaze rodičů najít mi sport, který mě bude aspoň trochu bavit, jsem v 9 letech objevila skvělou taneční trenérku, která je dnes i mou skvělou kamarádkou - a díky které dodnes tančím. Ale hlavně nemusím nosit korzety a nechat se strašit operacemi jako moje kamarádka, která tak důsledné rodiče neměla a skolióza se jí rozjela do dnes už téměř neléčitelného stadia
Do výběru školy mi naši nemluvili a nutno říct, že má představa o tom, čemu se chci věnovat, že od 5. třídy ZŠ změnila jen minimálně. Na druhou stranu, když jsem nastupovala na jazykový gympl, všichni se chtěli věnovat jazykům. Přesto po maturitě šly 3/4 na vědecké obory a medicínu. Málokdo čtrnáctiletý opravdu ví, čemu se bude chtít za 10 let věnovat. Pak je určitý tlak ze strany rodičů na místě. Protože kdo jiný pozná, co v děcku je, když ne jeho rodiče?

---
boudicca.pise.cz

janka*: Mmm, téma na hluboké zamyšlení! Ale článek moc dobře zpracovaný.
Určitě jsme každý originál a to nejen pro vliv okolí, ale taky pro to, co máme zakódovaný v sobě. Problém s dětmi a jejich rodiči? Nastává především v čase nazývaným... puberta. (Nesnáším to slovo. Vážně.) Děti (to slovo od P, co se odvozuje od puberty, je ještě horší -_-) si myslí, že už nejsou dětmi, ale dospělými, zatímco jejich rodiče je stále vidí - když to hodně přeženu - jako batolata v plínkách. Myslím, že tohle je největší problém rodičů a jejich potomků.
K větě "Víme, co je pro tebe nejlepší." se to potom všechno odvozuje. Někteří potomci ve věku výše napsaného slova od P nejsou mentálně tak vyvinutí, aby o své budoucnosti rozhodovali. Takže v závěru... rodiče jsou ve své podstatě většinou stejní. Bojí se o svá dítka a opravdu pro ně chtějí to nejlepší, jen někdy zkrátka nedovedou šlápnout na brzdu, když to je opravdu potřeba.

tlapka: Rodiče ví strašně moc, ale neví všechno. Já tohle vidím v naší rodině. Děda chtěl odjakživa na práva a táta ho přinutil jít na jinou školu. Děda se tam trápil, ale absolvoval... a pak stejně šel na ta práva, akorát si zkomplikoval život studiem při práci a už s rodinou. Dodnes pracuje v právu a na první obor vzpomíná jako na životní lekci. Co mě trochu zaráží, je, že pak přemluvil mamku, aby šla na práva... a pak si při práci a mě dodělávala zase jinou školu.
Já z toho těžím. Mně se nechala při výběru školy volná ruka, ale je fakt, že jsem přímo studijní typ a není třeba mě pro učení se motivovat. Jenže jsou mladí lidé, kteří to vedení rodičů potřebují. A to už je na tom, jak dobří rodiče jsou, aby poznali, kdy je jejich "vědění o dobru" potřebné a správné. Je dobré hecovat dítě, pokud má na víc, ale prostě se mu jen nechce. Nebo mu ukázat, že si svou budoucnost maluje moc růžově. Třeba s těmi kynology - kolik lidí by chtělo být kynologem? A kolik se jich tak uživí? Podle mě by rodiče o školách měli mluvit hodně, hlavně v souvislosti s následujícím povoláním - jak si pak takový absolvent žije? Jaké jsou další předpoklady pro daný obor? Mají nastínit i rizika, která si dítě-snílek neuvědomuje. Ale rozhodnutí pak nechat na něm, pokud tedy není absolutně mimo. V kontrastu k prvnímu případu - znám slečnu, co byla odhodlaná jít na konzervatoř s tím, že do dvou měsíců má hlavní roli ve filmu a do roka je v Hollywoodu. Ta slečna nikdy nechodila ani do dramaťáku, o teorii herectví se vůbec nezajímala, nechodila ani na zpěv nebo flétnu... ale obě přihlášky, co měla k dispozici, si chtěla dát na konzervu a představ si, že ti trapní rodiče jí pořád vnucovali, ať si dá přihlášku jinam, přestože jim jasně sdělila, že chce na konzervu. Takže za mě - rodiče by měli mluvit o možnostech víc,než do možností. Ale ty děti by si toho měly vážit a vyslechnout si to, protože rodiče mají mnohdy více pravdy, než se dětem líbí.

---
tlapka.pise.cz