Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.

boudicca: Jediné, do čeho mě rodiče tvrdě tlačili, byl sport, a za to jsem jim dneska nevýslovně vděčná. V první třídě se mi projevila skolióza, byla jsem pokřivená jak paragraf a naprosto se neuměla hýbat, takže zatímco ostatní mohli chodit do keramiky, já musela po škole na rehabilitace a sportovat, trpěla jsem tím. Na druhou stranu, právě díky snaze rodičů najít mi sport, který mě bude aspoň trochu bavit, jsem v 9 letech objevila skvělou taneční trenérku, která je dnes i mou skvělou kamarádkou - a díky které dodnes tančím. Ale hlavně nemusím nosit korzety a nechat se strašit operacemi jako moje kamarádka, která tak důsledné rodiče neměla a skolióza se jí rozjela do dnes už téměř neléčitelného stadia
Do výběru školy mi naši nemluvili a nutno říct, že má představa o tom, čemu se chci věnovat, že od 5. třídy ZŠ změnila jen minimálně. Na druhou stranu, když jsem nastupovala na jazykový gympl, všichni se chtěli věnovat jazykům. Přesto po maturitě šly 3/4 na vědecké obory a medicínu. Málokdo čtrnáctiletý opravdu ví, čemu se bude chtít za 10 let věnovat. Pak je určitý tlak ze strany rodičů na místě. Protože kdo jiný pozná, co v děcku je, když ne jeho rodiče?