Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.

tlapka: Rodiče ví strašně moc, ale neví všechno. Já tohle vidím v naší rodině. Děda chtěl odjakživa na práva a táta ho přinutil jít na jinou školu. Děda se tam trápil, ale absolvoval... a pak stejně šel na ta práva, akorát si zkomplikoval život studiem při práci a už s rodinou. Dodnes pracuje v právu a na první obor vzpomíná jako na životní lekci. Co mě trochu zaráží, je, že pak přemluvil mamku, aby šla na práva... a pak si při práci a mě dodělávala zase jinou školu.
Já z toho těžím. Mně se nechala při výběru školy volná ruka, ale je fakt, že jsem přímo studijní typ a není třeba mě pro učení se motivovat. Jenže jsou mladí lidé, kteří to vedení rodičů potřebují. A to už je na tom, jak dobří rodiče jsou, aby poznali, kdy je jejich "vědění o dobru" potřebné a správné. Je dobré hecovat dítě, pokud má na víc, ale prostě se mu jen nechce. Nebo mu ukázat, že si svou budoucnost maluje moc růžově. Třeba s těmi kynology - kolik lidí by chtělo být kynologem? A kolik se jich tak uživí? Podle mě by rodiče o školách měli mluvit hodně, hlavně v souvislosti s následujícím povoláním - jak si pak takový absolvent žije? Jaké jsou další předpoklady pro daný obor? Mají nastínit i rizika, která si dítě-snílek neuvědomuje. Ale rozhodnutí pak nechat na něm, pokud tedy není absolutně mimo. V kontrastu k prvnímu případu - znám slečnu, co byla odhodlaná jít na konzervatoř s tím, že do dvou měsíců má hlavní roli ve filmu a do roka je v Hollywoodu. Ta slečna nikdy nechodila ani do dramaťáku, o teorii herectví se vůbec nezajímala, nechodila ani na zpěv nebo flétnu... ale obě přihlášky, co měla k dispozici, si chtěla dát na konzervu a představ si, že ti trapní rodiče jí pořád vnucovali, ať si dá přihlášku jinam, přestože jim jasně sdělila, že chce na konzervu. Takže za mě - rodiče by měli mluvit o možnostech víc,než do možností. Ale ty děti by si toho měly vážit a vyslechnout si to, protože rodiče mají mnohdy více pravdy, než se dětem líbí.