Občasná rodičovská posedlost

English version

"Víme, co je pro tebe nejlepší"

Často, když tuhle větu slyším od rodičů - ačkoli ne od mých, musím přemýšlet nad tím, jak až moc pravdivá je a jestli tím, kým jsme, z nás dělá doopravdy výchova rodičů, anebo je to něco úplně jiného.

Osobně se pokládám za (celkem) slušného a průměrně chytrého člověka, který zná alespoň základy slušného chování a ví, kdy je využít v praxi. Nemyslím si o sobě, že jsem génius ale ani blbec. Umím si na různé věci a situace vytvořit vlastní názor, umím fungovat, aniž bych byla v partě "přátel", umím fungovat bez toho, bez čeho jiní ne. Ale naučili mě tohle všechno skutečně rodiče? Je to jen jejich zásluha?

Dle mého "práce" rodičů začíná od doby, co jsme prvních pár minut na světě, až po dobu, kdy už umíme číst, psát a dokážeme například vnímat a odhadovat míru nebezpečí, která nám mohou eventuálně hrozit. Potom už je to jen o podpoře a umění poukázat na správný způsob, jak najít naší cestu za úspěchem. A jaká je ta správná cesta?

Nedovedu si představit, že by mě vlastní rodiče nutili dělat něco, co sama nechci – a teď nemluvím o nucení typu: "Tu zeleninu sníš, nebo se nehneš od stolu" ale o nucení typu: "Jednou budeš doktor, ser na hnojárnu, půjdeš na medinu a hotovo!"

Ačkoli mají rodiče díky svému věku jistě o mnoho víc zkušeností, doslova nenávidím, když si v hlavě vybudují vlastní představu o tom, jaká by měla být budoucnost jejich ratolestí a stůj co stůj se tak musí i stát. Příkladem pro mě bylo loňské vybírání středních škol, kdy jsme se měli (konečně) rozlétnout na střední školy a měli jsme před sebou vcelku velkou volbu (nicméně teď si myslím, že je úplně jedno, kam se člověk hecne, v dnešní době je stále větší problém dosáhnout svého cíle a škola v tom většinou nehraje zásadní roli, ale o tom až jindy). Našlo se pár mých spolužáků, kteří měli svou vysněnou střední školu, a taky se jim podařilo se na ní dostat. Dále byla skupinka, které to bylo prakticky jedno a nechali za sebe rozhodnout rodiče, a pak další dvě skupinky, asi nejvíce protikladné.

Jedna věděla, kam by se měly ubírat kroky jednotlivých jejích členů – tam mimo to patřím i já, napříč tomu, že jsem vždycky měla gymnázium v žebříčku škol až na posledním místě a byla to poslední škola, kam bych chtěla, a potom druhá, jejíž členové sice věděli, na jakou školu by rádi šli, ale jejich rodiče měli přesně takovou vysněnou představu o jejich budoucnosti, že skončili tam, kde chtěli nejmíň a to nedobrovolně.

Tenhle rodičovský přístup ala "my víme nejlíp, co je pro tebe nejlepší" mě popravdě téměř udivuje. Nikdo přece nemůže vědět, co je pro mě nejlepší. Jsem člověk jako všichni ostatní, mám právo si svůj život řídit sama, ačkoli se to rodičům nemusí zrovna dvakrát zamlouvat. Nikdo mi do hlavy nevidí, může mě bavit a naplňovat to, co jiné ne. Koneckonců proč ne, každý jsme jiný a svým způsobem originální. Nedivím se, že potom v rodinách často vznikají konflikty mezi rodiči a jejich potomky. Většinou se plná vina svalí na nás "mladší, nezkušené a stále s neucelenou představou o naší budoucnosti" a nikdo si nepřipouští, že zásadní vina může být jen v rodičích. Kolik těch úspěšných by svět mohl mít, nebýt jejich zabedněných rodičů?

Říká se, že rodina je základ všeho, hnízdo, kam se můžeme kdykoli vrátit a kde najdeme pochopení. Ale je to skutečně pravidlo? Někdy rodina může představovat naopak překážku, která nám doslova roste před očima a brání našemu úspěchu. Často bohužel zabrání vyniknutí našeho talentu úplně.

Proč těm fanatickým rodičům nedochází, že jejich dítko bude díky jejich "snaze o skvělou kariéru" třeba špatný doktor, protože ho do toho sami nanutili a vystudoval prakticky z donucení, ale mohl být například úžasný kynolog?

Pokud bych se tedy měla vrátit k té prvotní větě a otázkám, to, kým jsme, z nás nedělají JENOM rodiče. Naučí nás sice od základů všechno, co potřebujeme znát, ale měli by si uvědomovat, že úderem doby, kdy už přestaneme být malé a "hloupé" děti, by jejich snaha a starostlivost neměla být už natolik přehnaná. Naše osobnost se utváří sama, na základě toho, co vidíme kolem sebe, s jakými lidmi se rádi stýkáme (což je další věc, kterou rodiče mohou ovlivnit jen velmi málo) a jaké činnosti nás postupem času začnou naplňovat a bavit, což je samozřejmě jen špetka z toho, co z nás dělá toho člověka, kterým jsme. Nemá cenu někoho do něčeho nutit. Nikdy v tom dotyčný nebude dobrý a vždycky si bude vyčítat, že se do toho nechal natlačit.

Já osobně takovouhle zkušenost v mé rodině nemám. Jsem zvyklá si svoje názory prosazovat a nikdo nemá potřebu mě do ničeho tlačit a jsem za to popravdě ráda. Možná je to tím, že nechodím jako moji vrstevníci denně prolévat hrdlo vším možným a získala jsem si u rodičů důvěru. A právě tak by to asi mělo být. Rodiče a děti by si vzájemně měli věřit a podporovat se – a to je asi celé kouzlo, které zas až tak často nefunguje, protože ukažte mi takovou "harmonickou rodinu". Ani u nás to není bůhví jak dokonalé, ale neměnila bych, nikdy, v žádném případě. Jen díky tomu, že ve mně rodina nezabila člověka, který chce jednou dělat něco, co si třeba oni nepředstavovali. Za to jsem jim doopravdy vděčná.

"Žij vždy tak, aby nikdo nemohl pochopit, proč tak žiješ, jen tak jsi sám sebou..."

xoxo