Svůj názor raději (ne)říkej

 English version

Tohle téma mě napadlo při trošku ošemetné situaci, kdy jsem stála před tabulí a naše velice milá paní profesorka na mě křičela, seč jí síly stačily. Jak jsem tak pozorovala její naběhlé žíly na krku a vražedné oči skryté za sklíčky brýlí, napadla mě jedna otázka.

Co by to s ní asi provedlo, kdybych jí do toho jejího hysterického "projevu" navrch řekla svůj názor? Myslím, že milou paní profesorku by neprodleně odvezla rychlá (což by nebylo ke škodě – ačkoli se vám to může zdát jakkoli ošklivé, tak to prostě je, svět není jen hezký a lidé už vůbec ne, proč bych se teda měla bránit představě, že profesorku raní mrtvice, koneckonců mohla by si za to jen ona sama).

A tohle mě navedlo na další uvažování. Jistě by se jí můj názor nelíbil. Možná by ho nechtěla ani slyšet, napříč tomu, že ona mi ten svůj o tom, že jsem "absolutně zbytečný student, co nemá co dělat na gymnáziu" předhazuje neustále, i když jsem se o něj rozhodně neprosila a netuším, kde má hranice mezi "slušným vyjádřením názoru" a "slovními urážkami, které by si doopravdy dovolit neměla".

Přemýšlela jsem nad tím, proč se lidé bojí vyjádřit svoje názory, proč si je mnohdy raději schovávají pro sebe a proč za ně někdy bývají dokonce trestáni. Cožpak nás ve škole neučili, že se nemáme bát říct svůj vlastní názor, pokud ho podáme slušně a adekvátně k situaci? Nevím jak vám, ale mě to bylo vtloukáno do hlavy odjakživa. Přesto jsem svoje názory nikdy neříkala – až do posledních pár let. A co mě k tomu vedlo? Strach z toho, jak by na moje názory reagovalo okolí. Což je asi první příklad toho, proč lidé nevyjadřují, co si skutečně myslí.

Vždycky jsem měla svůj vlastní názor na věc. Ale raději jsem se nechala na oko ovlivnit okolím. Bála jsem se, co by se stalo, kdybych se jim postavila na odpor svým odlišným názorem. Až teď s postupem času mi dochází, jaká je to chyba, protože cesta vede napříč stádem, ne po jeho boku.

Další důvod k tomu, proč "raději" mlčet je takový, o kterém jsem mluvila už výše a to konkrétně ten, že si nemůžete dovolit svůj názor vyjádřit. Ať už před šéfem v práci, anebo před nějakou milou paní profesorkou/profesorem ve škole. Pokud jste v roli zaměstnance či žáka, nemůžete si tzv. moc vyskakovat. Znám spoustu lidí, kteří jsou v práci doslova pod palbou, ale bojí se ozvat, aby náhodou nepřišli o místo. Znám spoustu žáků, kteří jsou pod palbou ve škole (a věřte, že takových výjevů denně vidím několik), ale také se nemohou ozvat, pokud nechtějí, aby se po nich učitelé vozili až do konce studia... tohle je asi důvod mnohem závažnější, protože neexistuje moc spolehlivých řešení. Buď přijdete díky svému názoru (ať je sebelepší, sebepravdivější a oprávněný) o práci, případně prolítnete z nějakého předmětu anebo se váš názor tak jako tak nebude brát vůbec v potaz.

Ale proč? Jsme si přeci všichni rovni. A myslím, že je úplně jedno, jestli žák versus učitel nebo zaměstnanec versus zaměstnavatel.

Proč nás učitelé učí vyjádřit svoje názory, když nás za ně za pár let odsoudí? Proč se kvůli vlastním míněním dostáváme často do hádek, problémů a jiných potyček? Lidé se musejí naučit se znovu poslouchat. Jedině tak budou mít zaručené, že se jejich názoru nikdo nevysměje, ani ho za něj neodsoudí.

Mně osobně trvalo dlouho na tohle přijít. Každý člověk v sobě musí najít cestu k tomuhle kroku, pokud má strach ze svých vlastních názorů. Každopádně ať už jsou jakékoli, neměli bychom se za ně stydět nebo nechat je od ostatních jakkoli zpochybňovat. Nenechte si je brát, jsou přeci vaše. A nedovolte vlastnímu strachu, aby zazdil VAŠE názory. Je důležité o nich ostatním říct. Aby věděli, jací skutečně jste a co si uvnitř sebe myslíte a že nejste jen pouho pouhou figurkou v tomhle světě.

"Člověk má lidi soudit ne podle jejich názorů, ale podle toho, co z nich udělaly"

xoxo