Kavárna kočičí aneb je libo kočku ke kávě?

Jistě je o mně známo, že jsem z velké milovnice psů překotvila také na velkou milovnici koček. Dvě kočky v domácnosti vás vyloženě donutí mít rád kočky. Mamka je na tom podobně a tak není divu, že jsme "úchylné" na vše kočičí. Tím pádem jsme nemohly vynechat naší návštěvu v jedné z pražských kočičích kaváren.

Na mušku jsme si vzaly konkrétně Kavárnu kočičí v Karlíně, ačkoli to nebyla první kočičí kavárna v ČR. Jevila se nám ovšem velmi sympaticky, tudíž jsme jí daly přednost. Je třeba zmínit, že místo v kavárně si musíme cca týden dopředu zarezervovat, jinak se vám může lehko stát, že si nebudete mít kam sednout. Sami jsme se o tom přesvědčili, když jsme v nevelké skupince tří lidí vešli těsně po otevření kavárny dovnitř. Po stolečcích v horním patře byly samé rezervace a 10 minut po otevření bylo totéž patro plně obsazené zákazníky. Společnost nám dělalo 7 kočiček - Oldřich, Božena, Fanfán von Tulipán (aneb trojice černobílých kočiček, které byly téměř k nerozeznání), mourovatá Skořice, dvojice uhlově černých koček - Vanessa a Barbucha a nejmladší kočenda Matylda.

Ač byla kavárna rozdělena na dvě patra, nedá se říct, že by se kočky zdržovaly striktně jen v jednom. Střídaly patra jakoby snad věděly, že všichni touží po jejich společnosti a těší se, až k nim také dorazí. Ovšem nedá se říct, že by byly kočendy vyloženě mazlivé. Možná to byla jen jejich aktuální nálada, ale za dobu naší přítomnosti se nestalo, aby nějaká kočka vyskočila zákazníkovi na stůl či klín. Pohladit se nechaly, nebyly vystrašené, nicméně to s přítulností skutečně nepřeháněly. Může to být i faktem, že jsou téměř všechny z útulku, tudíž jim bude trvat déle, než najdou tu správnou cestu k lidem. Vanessa měla dost špatnou náladu, neváhala mi jednu vrazit, když jsem jí chtěla pohladit. Vyskočila si na volný stůl a vysílala kolem sebe vražedné pohledy ala "dnes fakt nemám náladu, tak jděte do háje" :D. Co naplat, kočky jsou kočky a těm se nic vnucovat nemůže.

Co se jídla a kávy týče, nemohli jsme si stěžovat. Ochutnali jsme kapučíno a domácí bio limonádu. Dorty vypadaly moc pěkně, ale abychom neodcházeli s vítrem v peněžence, dali jsme si jen dva kousky perníku, který byl z celé nabídky nejlevnější. Jak už tedy napovídá náš skromný výběr, ceny opravdu nepatří mezi nejlevnější, což je možná i pochopitelné. Obyčejné espresso vás vyjde na 40,- a kapučíno na 55,- (horká čokoláda potom za 95,- ale to už skutečně považuji za nápoj boháčů :D). Limonáda stála stejně, jako kapučíno a perník byl tuším za 29,-. Dort by vás vyšel okolo 60,- za kousek. Krom toho musíte myslet na to, že ještě platíte kočičí couvert, čili 20,- za každou osobu. Tyto peníze potom putují na kočičí péči. Rozhodně se tedy nejedná o kavárnu, kam bych chodila klidně denně, protože by mě to brzy přivedlo na mizinu. Nebudu dělat závěry, jelikož chci tuto kavárnu ještě celkově posoudit po návštěvě Kočkafé Freya.

Prostředí kavárny je moc pěkné, osobně se mi daleko více líbí spodní patro, které je zařízené skutečně útulně a nápaditě. Taktéž se mi líbí, že byla všude na očích upozornění a pravidla, jak se chovat k číčám. Kromě poměrně vysokých cen bych ani nic nevytkla. Jsem zvědavá na naší (možná) další návštěvu, tentokráte skutečně 1. kočičí kavárny v Praze.