Sluníčkovské kočky jsou doma

A tak se stalo, že jsme v neděli všichni vyrazili do Dobříně. Cesta měla podle strýčka Googla trvat hodinu, my jsme se plahočili do malé vesničky o hodinu déle, protože jsme se během cesty několikrát spletli ve směru a nakonec byl neskutečný problém vymotat se z Roudnice nad Labem. Pár místních nás ale nenechalo ve štychu, takže jsme kolem třetí odpoledne zaparkovali před růžovým baráčkem s cedulí Kočičí domov Sluníčko na plotě. Ještě než jsme stihli zazvonit, se pod plotem protáhl první kocourek. Okamžitě jsme poznali Vítka s amputovanou pacičkou. Původně jsme si měli jet do domova právě pro něj, ale kvůli fantomovým bolestem, kterými začal trpět, to nakonec padlo. Mazlil se s námi náruživě a nám plakalo srdce.

Paní Petrásková, majitelka kočičího domova, nás přátelsky přivítala. Byla na ní trochu vidět únava, ale i radost, že nás vidí v takovém počtu. Prošli jsme chodbičkou vyvěšenou různými kočičími motivy, až do kuchyně, kde ležel na stole naprosto obří a maxi kocour, velikosti mladého labradora. Byl to opravdu obří macík, ovšem kočičí domov pro něj nebyla jen přechodná stanice, ale přímo stálý domov. U dveří spinkala do klubíčka schoulená Perlička, maličké koťátko, zjevně právě najedené a spokojené. Když jsme otevřeli ony dveře, spatřili jsme pravý kočičinec. Po nevelké místnosti vymalované veselými barvami bylo asi 5 kočičích škrabadlo-stromů s různými odpočívadly a pár uzavíratelných klícek, kde na dekách spinkaly kočičky, které musely být pod dohledem nebo se doléčovaly (Modrák a jedna nová kočenda). Pootevřené okno vedlo do venkovní kočičí voliéry s mnoha dalšími škrabadly a dokonce pravými kmeny stromů. V místnosti byl ještě uzavřený balkon, karanténa, kde byly kočendy nemocné. Kočičí záchudky byly rozmístěné různě, některý byl vysoko na skříni, druhý na oněch klíckách a určitě tam byl ještě jeden. 

Začala jsem si pomalu všímat jednotlivých kočiček a kocourků a poznávat je. Tamhle se válel Josífek, tamhle letěl Kevin s Mecem, tady se zase schovával Robin pod postelí a úplně na horní části škrabadla ležela Shimla. Trochu mě překvapilo, jak vypadala. Na fotkách se jevila poměrně štíhle, ve skutečnosti je trochu... při těle :D. Asi to byly fotky z doby, kdy přišla do domova. Paní Petrásková se dokonce zmínila, že už s ní byla na veterině, jestli nemá nějaký nádor :D, ale potvrdilo se jen to, že Shimla je prostě tak vypasená. Za to Shmahel, její kotě, nám lítal jako černý ďábel pod nohama a honil uchošťour, samá noha, samý ocásek. Pro samé blbiny neměl čas toho moc sníst.

Asi je jasné, že bychom se nejradši vzali všechny domů, ale to samozřejmě nešlo.

Měli jsme už tak trochu jasno, pro koho si jedeme. Jako pouze bytová kočka a současně zdravá (tudíž připravená k odjezdu), se jevila pouze Shimla. Nechtěli jsme si totiž odvézt kočičku, která by byla zvyklá chodit ven. Vzhledem k tomu, jací tu jsou lidé a jaký k nim máme vztah, by nebylo dobré, aby tu někde courala naše kočka venku. Druhý den bychom jí stoprocentně našli otrávenou. Navíc Shimla nám podle fotek byla neskutečně sympatická.

Překvapením pro nás bylo, jak se Shmahel ke své mamině Shimle neustále lísá, jak se objímají a navzájem čistí. Bylo nám líto je od sebe jen tak surově odtrhnout. Proto jsme následně v přepravce nenesli pouze jednu kočku, nýbrž dvě. Shimlu a mňoukajícího Shmahela. Byla to jasná volba :), i paní Petrásková byla neskutečně ráda, že si je bereme společně. Když jsme převzali jejich očkovací průkazy a listiny, dostali ještě na cestu pipetu proti blechám a odčervovací tabletu. S tím se s nimi jejich opatrovatelka rozloučila a se slzami na krajíčku nám předala přepravku. Slíbili jsme, že se hned večer ozveme a pošleme prvními fotky.

Cesta zpět proběhla v klidu, Shmahel se sice v přepravce dost mlel a sem tam si zamňoukal, ale Shimla se k němu okamžitě přitulila a zklidnila ho. Tak jsme dorazili bez nehody až domů, kde jsme je oba v obýváku vypustili. Dali se do neohroženého zkoumání bytu, bok po boku prošli každičký kout, vyskočili na všechna okna i stoly. Byl to pro nás značný nezvyk, protože Kocour nikam neskákal, neměl tendenci žvýkat kabely a lehl si vždy na své místo, kde měl svou deku. No jo, kotě a mladá maminka, jednoduše nám nastaly časy plné ostražitosti ale i zábavy. Sem tam lovíme Shmahela ze dřezu nebo z vany nebo ještě líp - vůbec nevíme, kde je a evidentně o tom nemá přehled ani Shimla. Vždycky se někde objeví, celý zaprášený, ale maximálně happy, že se vejde téměř všude, zatímco Shimla, čtyřikrát taková, se za ním nevejde skoro nikam. Je to pro Shmahela značná výhoda, protože ne jednou se stalo, že dostal od své mámy vyhubováno (tzn. komplet ho zalehne, kousne ho do ucha a pak mu ještě jednu střelí packou).

Jinak se mají moc rádi a lehávají spolu na gauči. Shimla je mazlivka obrovská, každému by se nejradši zavděčila a vysloužila si pohlazení. Shmahel je spíš pro samou blbinu, ale když je skutečně unavený, nechá se drbat na bříšku a dokonce i pochovat.

Jak se tedy zdá, bude tu ještě veselo... :)