kocour Kocour je za duhovým mostem

Někteří jste už zaregistrovali zprávu na twitteru o Kocourovi. Kdo ne, věc se má tak, že místo pana ušatého tu nyní hoří svíčka. Plánovala jsem psát dlouhý článek, ale nevím, jestli se to podaří. Asi proto, že všechny pocity mám hluboko uvnitř sebe a stačí, aby je člověk cítil...nemusí se o nich rozepisovat. Anebo je to jen můj melancholismus. I přes to se sluší, aby tu na Kocoura byla vzpomínka. Přeci jen se za velmi krátkou dobu stal právoplatným členem rodiny.

Popravdě minulý víkend byl naprosto otřesný, víkend, kdy jsme se s mamkou dostaly až na samotné dno. Ještě teď když na to pomyslím, začínám zase slzet - a to jsem už psychicky vyrovnanější. Kocour nechtěl od pátku ven, jen polehával, spinkal, slintal a jedl po sotva znatelných troškách - v neděli už vůbec. Tudíž jsme v neděli ráno volali veterinářku. Vypadalo to jen na přechodné zhoršení kočičí rýmy, případně na angínu, kterou mohl chytit od bráchy. Dostal proto penicilin a injekci na horečku.

Asi půl hodiny po odjezdu veterinářky začal Kocour plakat. Ano, skutečně plakat, nepodobalo se to mňoukání ani ničemu jinému. Bolestivý pláč nás vyděsil, k našemu zhrožení začal Kocour zvracet a potácet se. Asi oběma nám s mamkou blesklo v hlavě, že je konec. Snažila jsem se utírat spoušť a zároveň navigovat Kocoura, aby se v tom všem nevymáchal nebo nenarazil do stolu. Svezl se pod konferenční stůl, vzápětí se počůral a zhluboka dýchal. Zornice měl děsivě rozšířené. Mamka propukla v pláč a já se snažila zachovat chladnou hlavu, ač mi to moc nešlo. Kocour se asi po deseti minutách této hrůzy uklidnil a usnul pod stolem. Myslely jsme si, že by to mohla být alergická reakce na penicilin, případně otrava. Všechno tomu taky nasvědčovalo. Asi dvě hodiny jsme potom obvolávaly všechny známé veterináře, protože naší veterinářce jsme se nemohly dovolat. Buď to nikdo nebral, nebo nám bylo řečeno, že nám nepomůžou, když nevědí, co mu přesně veterinářka napíchla.

Když jsme se konečně dovolaly a zjistily názvy léků, veterinářka nám řekla, ať jedeme na pohotovost do Stodůlek, že by bylo nejlepší udělat Kocourovi odběry, abychom přesně věděli, co mu je. Nezdálo se jí totiž, že by se jednalo o alergickou reakci. Tu většinou kočky nepřežijí... no a tak jsme posbíraly s mamkou všechny peníze, co jsme doma našly (a že jich moc nebylo...), protože jsme si předem zjistily ceny některých zákroků a odběrů s okamžitým výsledkem. Protočily se nám panenky, protože jsme měly leda tak na ty odběry. I tak jsme zmobilizovaly dědu a jelo se do Stodůlek.

Nestihly jsme ani pořídit přepravku, takže jsme Kocoura naložily do krabice. Hned v ní ale začal plakat, takže jsem ho měla celou cestu v dece na klíně. Bylo mu jedno, že jede v autě, slintal mi na rukáv a snažil se spát. Uklidňovala jsem jeho, že mu pomůžeme, mamku, že mu pomůžou ve Stodůlkách a sebe, že to určitě bude v pořádku. Samozřejmě se projevilo naše rodinné štěstí a v půlce cesty nás zastavila policie. Měla jsem chuť na ně začít štěkat, ať jdou do háje nebo je rovnou poslat do p*dele. Děda překročil rychlost o 13 km/h, takže pokuta a čtvrthodinové zdržení.

Když jsme konečně dorazili do moderní zvířecí nemocničky, bylo už odpoledne. Čekárna byla plná pejsků a všichni se koukali na Kocoura - buď zvědavě, lačně nebo hravě. To bylo asi poprvé, kdy jsem na psy koukala zcela výhružně a způsobem "sáhnete mi na miláčka a nepřejte si mě!". Museli jsme si půjčit od sestřičky přepravku, protože Kocour byl také nervózní a měl se co chvíli k útěku. Zalezl si rád a zase usnul.

Na řadu jsme se dostali poměrně brzo. Paní veterinářka byla mimořádně hodná, s Kocourem jednala jako s vlastním, takže se ani moc nebál. Prohlédla ho a hned vyjmenovala možné příčiny. Kocour byl bledý, podchlazený, bez síly. Veterinářka mluvila o AIDS nebo leukémii. Odebrala krev, no odebrala...spíš doslova vymačkala z Kocourovy tlapky, protože netekla, nýbrž kapala po malých kapičkách a byla světle růžová, vyloženě nezdravá. Myslím, že jí i bez toho bylo jasné, o co jde. Jen nás chtěla uklidnit na 15 minut, během kterých se vyvolávaly výsledky.

Když jsme po 15ti minutách vrátily s mamkou zpět do ordinace, veterinářka nám řekla, že by byl Kocour naprosto zdravý, ale bohužel trpěl leukémií, která dosáhla poslední fáze. Tudíž neléčitelný stav. Nedala se odhalit dřív, protože se nijak neprojevovala. Byl to pro nás šok, já jsem si ani nepřipouštěla fakt, že bychom se mohli vracet s uspaným Kocourem. S mamkou jsme se rozbrečely, ale s eutanazií jsme souhlasily. Kocourovi nebylo dobře a byl už v posledním tažení. Spinkal téměř po sekundě...

Byly jsme asi jediné, co z ordinace za tu dobu vycházely ubrečené. Lidé po nás koukali soucitně a ještě soucitněji, když vyšla sestřička se zabaleným uzlíčkem v dece. V tu chvíli neštěkl popravdě ani jediný pes. Protože jsme řekly, že Kocour byl původně tuláček, dostaly jsme všechno za útulkovou cenu (cca o polovic menší než cena normální). Opravdu jsou tam zlatí lidé...

Byla tu možnost nechat Kocoura v nemocnici, ale my jsme chtěly, aby Kocour našel odpočinek tam, kde to měl rád a kde to znal. Vzaly jsme si ho tedy domů a ještě ten večer přešel přes duhový most. Svíčka mu plápolala až do vyhoření. Těžko popisovat náladu doma a druhý den. Brečela jsem i ve škole, což jsem si zakázala. Všichni co nás znají a znali Kocoura nám radili, ať zachráníme další kočičí dušičku, že nám to pomůže a všechno bude lepší... máminy kolegyně, moje spolužačka, babička i děda... tak se stalo, že jsme s mamkou otevřely nabídku koček z kočičího domova Sluníčko. A hádejte co, v neděli jedeme mezi kočičáky adoptovat si dalšího pana ušatého. Mámina kolegyně, velká kočkomilka, která fandila Kocourovi a nyní fandí ještě neznámé nové kočendě, nám půjčila přepravku, protože naše spolu s novou kočičí dekou, je kdesi na cestě.

A tak něco skončilo a něco začíná. Doufáme, že je Kocour je na tom nejjemnějším obláčku. Stále tu s námi je, stále na něj myslíme, dnes už naštěstí bez slz a jen v dobrém. Je tu bez něj smutno a prázdno, ale už se těšíme na neděli. Kocour je nenahraditelný, ale brzká přítomnost nové kočendy nám pomáhá maximálně.

Měj se tam nahoře krásně, pane Kocoure! Určitě máš dostatek tuňáků, lososů a hovězího, jako jsi měl tady :-). A shání se po tobě slečna trojbarevná. Snad se s ní znovu po čase setkáš a zase spolu budete bok po boku chrupkat.