Jak Psychokilljoy Gerarda viděl

A tak nastal den D, nebo spíše G, den splněných přání a snů, den koncertu Gerarda Waye v pražském Lucerna music baru. Na magický datum 28.1. 2015 jsem se těšila jako malá holka. Z úterý na středu jsem sice spala tvrdě, nicméně neobešlo se to bez snu o nadcházejícím koncertu, který byl sice poněkud praštěný (kombinace učebny fyziky, mé učitelky na aj a naprosto švihlé návštěvy "komika Gerarda" byla skutečně vražedná), ale dokázal ve mně vzbudit ještě větší očekávání. Lístky jsem měla dva a přemýšlela jsem, koho sebou vzít. Nabízel se přítel, ale to jsme nakonec zavrhli - musel naneštěstí do práce a navíc tenhle styl hudby je absolutně mimo jeho šálek kávy. Nepřicházelo v úvahu ptát se někoho z mých vrstevníků, protože jsem věděla, že holky z naší třídy jsou v trochu jiné, ehm...skupině (bezduché ubékaniny "bejby, bejby, bejby óó" aneb triple facepalm). Proto jsem o společnost požádala mamku. Za dob mých záchvatů nad novými písničkami ze série CW jen s úsměvem přikyvovala a následně mi podávala mp3, abych jí nové písničky taky nahrála. Takhle jsem nakazila mamku, která se velmi brzy stala též "killjoyem" aniž by si to plně uvědomovala. Mou nabídkou byla nadšená, takže bylo jasno.

Včerejší odpoledne bylo poněkud hektické. Dorazit ze školy, rozmrazit maso pro Kocoura, udělat svačinu, promazat paměťovku u foťáku, naučit se španělštinu, umýt nádobí a hlavně se nezbláznit a nezapomenout doma lístky. Přemýšlela jsem, jaký killjoyský look zvolit. Nakonec jsem to nehrotila, vzala si své děravé legíny (světový nápad, když je pod nulou a mě bolí kolena už sama o sobě), tašku My Chemical Romance a vyřádila jsem se na svých očích, které dostaly temný nádech. Před šestou večer jsme už seděly v autobuse směr Praha. Music bar se otevíral v 19:00, my dorazily ještě s dvacetiminutovou rezervou - ovšem už tak bylo "pár" desítek lidí před námi a za námi se vytvořila fronta ještě větší. Nastaly obavy, zdali vůbec budeme stát někde, kde aspoň trochu uvidíme na pódium. Uklidňovala jsem se, že ta fronta před námi přece není tak velká, a že určitě uvidíme...

Bar se otevřel přesně v sedm a lidé s různobarevnými hlavami (nechyběla ani zelená a žlutá) se hnuli kupředu. Ač "vyhazovači" pouštěli dovnitř skupiny zhruba po deseti lidech, dostaly jsme se s mamkou do baru celkem rychle. A přišlo dilema, jestli vůbec máme hledat nějakou šatnu, protože právě kvůli tomu se skupina pravidelně sekla na schodišti. Vykašlaly jsme se na to, protože jsme objevily dveře na balkon. Jediné místo, kde si sednete a budete v pohodě po celý čas koncertu, nikdo před vámi, nikdo za vámi.

Zdál se už plně obsazený, ale úplně vzadu jsme našly poslední dvě židle. Asi to bylo znamení :D. Pódium jsme měly jako na dlani a litovaly fanoušky v té tlačenici. Sice jsme viděly celou show tak trochu z profilu, ale vůbec to nevadilo. 50% koncertu jsem viděla Gerardova záda, zbylých 50% se snažil udržovat kontakt s celým barem a sem tam se zaculil "k nám nahoru". Navíc kdo ho zná, ví, že po celý čas většinou lítá sem a tam, takže to bylo v pohodě :D.

Předskokany byla kapela Nothing But Thieves. Do včerejšího dne jsem neměla ani páru o tom, že nějaká taková kapela existuje. Ale musím říct, že byli vážně dobří, hlavně mě dojal song, který věnovali Gerardovi s díkem a konstatováním, že je úžasnej chlap :D. I přes jejich skvělý výkon, který trval cca hodinku, jsem netrpělivě žmoulala šňůru od foťáku. Ty pocity nejde moc dobře popsat, když víte, že za několik málo minut se splní to, o čem jste snili celé své pubertální období a už jste ani nedoufali, že se to splní. Až ke konci jsem zjistila, že jsem se celou dobu usmívala jako debílek a po dlouhé době okusila 100% radost a euforii.

Když se kluci z NBT "odklidili" a pódium se připravilo na Gerardovo vystoupení, začalo barem znít jednohlasné skandování "Gerarde, Gerarde, Gerarde!" doprovázené jekotem, pískáním a vlastně vším možným. Až tady si člověk uvědomí, že taková atmosféra nemůže "prosakovat" skrz obrazovku počítače. Tu člověk zažije jen na místě. Mohlo to trvat tak pět minut, ale mě to připadalo jako celá hodina do doby, než se konečně objevila kapela a zazněly první tóny The Bureau, po kterých za obrovského řevu přišel i Gerard. Všechny moje nahrávky z této chvíle jsou doprovázeny mým šíleným řevem, tudíž jsou pro video, které se chystám brzy sestříhat, téměř nepoužitelné :D.

No a potom? Potom se to snad už nedá popsat. Fanynky v první řadě začaly bulet a pokaždé, když Gerard natáhl ruku k publiku to vypadalo, že ho obrovská masa dalších ruk pohltí v davu. Naštěstí jsem se za Čechy konečně nestyděla - všichni zpívali s Gerardem, skákali, mávali zapalovačem, někteří i blikali (ano, jeden takový expert s blikacím hábitem se vážně našel) a v neposlední řadě naházeli na pódium x dárků. Jednoduše pecka :), nechyběly Gerardovy epické tanečky a manévry s mikrofonem, ani dojemné proslovy mezi jednotlivými songy. Bylo to jednoduše úžasné. Více snad přiblíží video, které co nejdříve sestříhám... a ani to nevyjádří skutečnou atmosféru toho večera :).

P.S: Fotky jsou samozřejmě mé - omlouvám se za vadnou kvalitu, ale opravdu to nešlo s digitálním foťákem líp, jelikož vychytat moment, kdy nebude Gerard zády, kdy trochu vynikne v kuželu světla a kdy se nebude moc hýbat, bylo opravdu těžké :D.