Co se dělo, děje a bude dít

Tak to máme za sebou. Alespoň ti, co jsou ještě základní školou povinní a ti, co jsou na sš mučení. První polovina školního roku pryč a já se ptám, jak to sakra uteklo. Však už jsme si museli vybrat i semináře! A já ještě nedávno seděla plna očekávání v lavici, jako prvák zelenáč. Popravdě jsem nad semináři nemusela moc přemýšlet. Sice se otevřelo dost zajímavých (jako digitální fotografie a já nevím cosi kdesi), ale já se rozhodla spíše pro maturitní přípravu - čili psychologii a sociologii + konverzaci v aj. Chtěla jsem geografii, ale ta se pravděpodobně ani neotevře pro malou účast. Takže zbyla aj, ač nejsem vůbec odvařená z nějaké konverzace, když se spíš držím dál, abych mluvila co nejmíň (a to ne snad ze strachu, že bych se neuměla vyžblebnout ale z toho, že prostě nerada mluvím před více lidmi). Nicméně u matury mi asi nikdo tohle tolerovat nebude, takže trénink se hodí.

Co se známek týče, mám radost. Podařilo se mi vytáhnout dost známek a největší radost mám asi z matiky - ačkoli je mi k ničemu, ale je to vysoce naplňující pocit, když zvládnete něco, co vám připadá nezvladatelné, na co se šrotíte (a bez doučování!) a nakonec vidíte výsledek. Dvojka na vysvědčení je pro mě to nejvyšší maximum. I učitelka si toho všimla. A druhá velká radost je z češtiny, protože mám jako jediná jedničku, což bude asi zásluha slohových prací, ze kterých jsem taky bodovala nejlépe ze třídy. Jen mě mrzí fakt, že i když se utvrzuji v tom, že jsem stále "nezapomněla psát", ve svém volném čase (kterého popravdě moc není) nepíšu zhola nic. Mám sice rozepsané dvě povídky, ale nějak nemám sílu dát se do psaní. Dnes jsem potkala svou bývalou učitelku, která se neptala "jak se máš" nýbrž zcela se zájmem "píšeš ještě?" Asi bych s tím vážně měla něco dělat... Jsem si jistá, že by to bylo skvěle povznášející, kdybych konečně nějakou povídku dopsala a možná by mě to naučilo dotáhnout věci do konce.

Dnešek byl naprosto stresující. Odstartovaly ho goniometrické vzorce, ze kterých jsem tradičně na prášky, ale držím si optimistickou náladou, díky dosavadním dobrým výsledkům. Druhá hodina mě strašila už týden dopředu. Čeština - ve znamení mého referátu a ještě ke všemu na Stepního vlka od Hesse. Je o mně známo, že mám infarktové stavy, když musím mluvit před skupinkou větší, než o třech lidech. Dnešek nebyl výjimkou. Včera večer jsem sice meditovala, ale evidentně jsem si měla dát více záležet. Ono lehnout si polomrtvá pod peřinou a snažit se uklidnit mysl, není zrovna dobrý nápad, protože do minuty usínám. Pomáhá mi to, když se skutečně soustředním a dělám to, co mám. Má chyba. U tabule jsem se sice nijak výrazně neklepala, ani jsem nekoktala, nicméně vyskákaly mi na tváři rudé mapy. Je to mé prokletí. Objeví se vždycky, když jsem ve stresu nebo mám mluvit před někým/s někým. Působí to opravdu strašně, jako kdybych měla ve tváři ekzém, případně jako kdyby se jednalo o mojí poslední minutu v životě před totálním kolapsem. A bohužel si toho samozřejmě všímají ostatní a většinou mi říkají, že jim mě bylo líto (povzbudivé.

..). Četla jsem, že to s věkem zmizí, ale bůhví. Nezbývá, než tomu věřit.

Jinak mi došlo, jak čas letí. Přibližně za dva týdny se přehoupnu do skupiny "dospělých" a oslavím svých sladkých 18. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Pro mě to spíš znamená samé vyřizování - změnit praktičku, jít na poštu vyřídit knížku a v neposlední řadě zařídit si bankovní účet. Ale jo, těším se. Společnost bere "dospělého" přeci jen trochu vážněji, než puberťáka s mlíkem na bradě...

Samozřejmě bych měla zmínit Kocoura. Pravděpodobně v něm dojely kočičí hormony. Začal se totiž zdržovat doma a ven chodí jen na záchod. Výjimka jsou poslední dva dny, kdy ho zase přepadla couravá. To přijde po několika hodinách, sní všechno, na co přijde a zpravidla někoho okupuje - zvolí si někoho, na koho vyskočí a nechá se labužnicky drbat (a zpravidla to bývám já, komu odumírá ruka z podpírání Kocoura). Nikdy v životě takovou mazlivou neměl... Nu, nikdo si nestěžujeme :-).