Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.

tlapka: Mně to tak taky vyznělo. Přece, když budu chtít být svá, tak budu, a nebude mě zajímat, nakolik je ten konkrétní projev výjimečný v davu, ne?
To je jako když jsem se teď učila do literatury 20. století, tam taky vyčítali jistému uskupení programovost, že jediné pravidlo umění je tvořit něco úplně jiného než ostatní a nenechat se tím svazovat. Ale není samo to pravidlo svazující, když NUTÍ k odlišnosti?
A k otázce, mně motivuju... já. Když jdu na zkoušku, motivuju se třeba dobrým obědem a vidinou splněného předmětu. Když si jdu zacvičit, motivací pro mě je, že se zabavím a budu se cítit v pohodě. A když šůruju byt, tak se motivuju tím, že to bude u nás ještě o něco pěknější a třeba udělám radost i našim. A je mi úplně šumák, jestli se v tom liším od většiny nebo ne. Jsem spokojená, protože když to dělám, mám sama ze sebe dobrý pocit. Nejodlišnější jsem od davu asi v tom, že se snažím zodpovědně přistupovat ke studiu (nepoužívám ani taháky ) a v práci. A nemám z toho dobrý pocit proto, že většina lidí řeší, jestli se u té zkoušky něco ošidit dá, nebo ne. Mám ten dobrý pocit proto, že já to neřeším.