Jak se Kocour popral s kastrací

Dopředu se omlouvám za špatnou kvalitu fotek - nechtěla jsem Kocoura moc prudit světlem a celkově nějakým focením.

Den D nastal. Naše kocouřisko se dnes vzdalo toho, co ho dělalo nefalšovaným, uličnickým a toulavým kocourem. Když řeknu, že to nebylo nic lehkého, asi nebudu lhát. Kocour sice vše snášel statečně, bez zbytečných scén, ale psychicky jsem to odnesla asi nejvíc já s mamkou. Ráno v sedm jsem už doma nebyla, zůstala mamka, která jela později do práce. Kocour po příjezdu veterinářky samozřejmě nechtěl do přepravní bedýnky a roztáhl naschvál nohy, aby se zasekl o hrany, ale nakonec se ho povedlo nějak zpacifikovat. Od té doby jsem byla na nervy. Situaci dělal zajímavější fakt, že Kocour si doma při 12tihodinovém držení uvnitř a bez jídla nedošel na velkou. Stále má totiž k písečku jisté předsudky a spíše ho to táhne za televizi :-D. Mamka tedy upozorňovala veterinářku, že se může stát...leccos. Naštěstí se paní nechala slyšet, že je zvyklá snad už na všechno a že ho v případě nouze i umyje. Je to doopravdy zlatý člověk...

Domluvily jsme se, že přijedu o dvě hodiny dřív ze školy, abych v rozmezí 13:00 - 15:00 byla doma a Kocour mohl být přivezen zpátky. Chtěly jsme mít totiž jistotu, že v případě komplikací po narkóze bude stále pod dohledem veterinářky. Zvonek se rozezněl zhruba ve dvě hodiny, Kocour s naprosto zfetovaným výrazem vylezl z přepravní bedýnky a nereagoval na mé horečné přivítání. Sedl si k balkonovým dveřím a civěl s nepřítomným výrazem ven (sedí tak doteď). Koukla jsem na veterinářku, která se začala smát a vysvětlovat, že je to normální, když se dnes bude chovat trochu nepřítomně a jako po těžkém flámu. Zasypala jsem ji horou otázek na téma "light krmivo ano/ne, kdy může ven, kdy může jíst, jak dlouho mu v těle budou kolovat ještě kocouří hormony, nezlobil, nebál se, neplakal?"

Kocour byl prý vzorňáček, sice se díval dost nechápavě, ale nestěžoval si. Během narkózy ho veterinářka i kompletně prohlédla. Podle výborného stavu zubů upravila svůj tip na věk - z původních sedmi let na čtyři-pět let, z čehož jsem měla velkou radost. Jediným problémem se ukázaly uši. Všimly jsme si, že si je neustále žmoulá a taky to mělo svůj důvod. Při čistění uší byl objeven zánět, tudíž jsme dostali rovnou kapičky do uší.

Shodly jsme se, že si Kocour zaslouží k večeři lososa :-). Teď jen počkat, až se trochu rozkouká, přestane mít výraz jako po lobotomii a dostane pořádnou chuť k jídlu. To poslední, co jsme si s paní veterinářkou řekly, bylo, že to snad byl první a poslední případ, kdy Kocour musel absolvovat něco pod narkózou :-). Pro dnešek končím a jdu pana ušatého lákat na voňavou rybu.