Profil
Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.
...a bude hůř Jan Pelc |
1. noc s Kocourem
Kocour tvrďák se má dobře. Více, než dobře. Povedlo se mu nahnat ztracená kila a ještě víc si nás "ochočit". Poslední dobou se tady zdržuje ještě víc, než kdy jindy. Pořídili jsme mu jeho vlastní misky a zateplili mu venkovní boudičku polystyrenem (o čemž už jsem možná psala). Dostal i vlastní deku (z Carpisy, o tom se nám běžným dvounožcům může jen zdát...). Vypadá nadmíru spokojeně a hlavně zdravě. Trochu už mu otrnulo a má nutkání nám dávat najevo, že on je přece Kocour s velkým K a že nejsme my jeho pomyslnými pány, ale on naším. Naštěstí to není žádný blázen, který by demoloval byt a neustále si vynucoval pozornost. Ano, občas si řekne o otevření dveří, aby mohl prozkoumat chodbu a případně si lehnout do máminy postele a občas se taky chová jako ocásek, který vás pronásleduje, dokud ho nepodplatíte nějakou mňamkou. Ale jinak je to pohodář, se kterým si můžete dělat, co chcete a jemu to prostě nijak zvlášť vadit nebude, dokonce bude dál spokojeně spát.
Své venkovní pochůzky neustále zkracuje. Dříve přišel na dvě, tři hodinky, snědl kde co a odešel. Teď přijde ráno, posnídá, lehne si na svou deku na gauči a nechá se drbat. Odejde většinou až po obědě a brzy se zase vrátí s tím, že zůstane až do doby, než jdeme spát. Pořídili jsme mu kocouří záchod s hrudkujícím stelivem s domněnkou, že by nemusel chodit ven vůbec - jelikož většinou šel, až když musel na záchod. Kocour se na něj netvářil nadšeně. Posadili jsme ho do mísy naplněné stelivem - aby věděl, že se v tom dá hrabat a je to ideální na...však vy víte. Majestátně z něj vykročil a dal nám najevo, že tam se nevyčůrá (natož něco většího). Usoudili jsme, že na něj musíme pomalu, jelikož s Kocourem se musí se vším pomalu, a pokud byl doteď zvyklý chodit na záchod ven, bude mu nějakou dobu trvat chodit na něj "uvnitř".
Včera jsem zůstala vzhůru asi do půlnoci, mamka už dávno spala, takže jsem byla s Kocourem jediná bdící. O to hůř pro mě, protože na mě padlo to břemeno vylákat Kocoura ven do zimy. Jako vždy jsem se toho úkolu zhostila s nelibostí. Bylo mi podřimujícího macíka líto, ale nechat ho přes noc doma? Zatím jsme se toho obávali, protože Kocour na stelivo nechodí a co kdyby se mu náhodou uprostřed noci zachtělo ven, ale nikdo by mu neotevřel? Mohl by se lehko začít bát. Proto jsem vzala pár kocouřích křupek, otevřela balkon a spustila své prskavé "čičičíí, Kocoure, pojď ven, mám pro tebe něco dobrýho." Kocourovi se opět nechtělo a já měla pocit, že si brzy uženu zápal plic, jak jsem tak stála v pyžamu na balkoně s křupkami v natažené ruce. Díval se na mě jako na šaška. Až když se mé prskání změnilo v prosebné
pise.cz/img/335104.jpg" alt="2014-12-25 19">"Kocoure prosím, ty máš kožich, mně je ale strašná zima, nastydnu, umřu a pak tě nikdo nebude krmit, vezmi si ty zatracený křupky, však venku máš zateplenou boudu!", tak Kocour milostivě šel. S oddechnutím jsem zavřela balkonové dveře a dala se do uklízení a zhasínání obývacího pokoje.
Chystala jsem se právě odejít a konečně se vyspat, když jsem za dveřmi slyšela Kocourovo chraplavé mňoukání. Mé srdce mi nedovolilo nechat to plavat. Otevřela jsem a nadávala sama sobě, jak málo autoritativní a důsledná jsem. Kocour naštvaně vešel dovnitř a kdyby uměl mluvit, jistě bych si vyslechla pár ošklivých slov, jak si to vůbec dovoluju, vyhnat ho ven, když se celou dobu tvářím jako děsnej kámoš. Seděla jsem zdrceně na gauči a Kocour seděl na podlaze přede mnou. Hypnotizoval mě vyčítavě očima a já vedla dlouhou rozmluvu o tom, že nemůže zůstat uvnitř, ať pochopí, že by se devět hodin musel chovat absolutně vzorně a v případě nouze jít na tolik nenáviděný záchod se stelivem. Kocour mi mňoukavě oponoval a mě nezbylo nic jiného, než chudáka křečka Olivera dát i s klecí na lednici, aby na něj Kocour nedosáhl (ačkoli ho od začátku ignoruje), a ještě jednou Kocourovi zopakovat, co všechno smí a nesmí. Samozřejmě mě jako správná kočka ignoroval.
Nechala jsem tedy rozsvícená světýlka na stromku, aby neměl úplnou tmu, s obavami se na něj otočila mezi dveřmi a hned nato jsem za sebou zavřela, aby Kocour zůstal v obýváku. Ze strachu, aby on neměl strach, jsem si nařídila budík na půl druhou ráno. Nemusela jsem si ho snad ani nařizovat, měla jsem takové nervy z toho, jak to Kocour zmákne, že jsem měla problémy usnout. V půl druhé mě vzbudila mamka, že byla v obýváku a Kocour si lebedí na gauči. S trochu klidnějším vědomím jsem si tedy budík přeřídila na půl čtvrtou. Kocour i tehdy byl na gauči ve stejné poloze. Akorát si chtěl děsně "povídat" a já se do postele dostala až za dvacet minut a to jsem ho opět musela podplatit mlskami. Ještě před odchodem do 
postele jsem mu otevřela balkonové dveře. Jeho pohled mluvil za vše, tak jsem je zase zavřela a nechala Kocoura na jeho oblíbeném gaučovém místě.
Za tu noc jsem vstala ještě nejspíš dvakrát. Pokaždé jsem Kocourovi šla otevřít, ale nikdy nechtěl jít ven. Choval se opravdu vzorně. Odešel až ráno, takže jsem nemusela vůbec vstávat. S pytli pod očima jsem vyprávěla mamce, jak mě vypekl, nicméně musím uznat, že Kocour je vážně kliďas největšího kalibru. Ještě před obědem se vrátil zpátky a teď spokojeně spí (v mámině posteli).Teď už vážně chybí jen ta kastrace a třeba se po ní Kocour naučí i na kočičí záchod. Kdoví?
Komentáře
| RE: 1. noc s Kocourem | damn-girl | 27. 12. 2014 - 22:08 |
| RE: 1. noc s Kocourem | protistadu | 28. 12. 2014 - 16:38 |