Náš kocour je tvrďák

O kočkách je obecně známo, že to jsou šelmičky, které mají pět a pět pohromadě, jsou svými vlastními pány, takže je téměř nemožné jim něco přikázat či je o něco prosit. Pokud už udělají to, co chcete, většinou ne kvůli vám, ale kvůli vlastnímu klidu a vlastně vám tím prokazují své milostivé služby. Jejich "mňau" by pro vás mělo být slovo svaté. A hlavně si nesmíte nikdy začít myslet, že jste pánem své kočky. Ona je vaším pánem. Vybavte si situaci, kdy prší a vy prskáte svoje "čičičičíííí, kde jsi???" na prahu dveří v marné snaze přivolat svou kočku. Že se v tom vidíte? Nebojte, na ní neprší. To jen vy jste mokří a znavení. Kočka přijde, až to uzná sama za vhodné...

To se tu v březnu tohoto roku ozvalo chraptivé mňoukání. Já jakožto naprostý zvířecí zapálenec, který by mohl mít na čele vytetováno "všem zvířatům v nesnázích poskytnu zdarma azyl a nikdy nekončící lásku" jsem se ihned nalepila na sklo balkonových dveří. Majestátně vyhlížející kocour se procházel po našem balkóně. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale strašně se podobal našemu starému kocourovi, který před pár lety odešel a už se nevrátil (pravděpodobně ho otrávili naši "úžasní" sousedé, které bych nepřála nikomu - jsou schopni vám provést ledacos). Ostatně je dost možné, že tenhle kocour je jeho potomek, kdoví. No ale zpět k oné situaci. Tak jsem tedy šťastně rozrazila dveře, že se spřátelím. Kocour utekl. Došlo mi, že asi není zvyklý žít u lidí, ostatně tomu odpovídala i jeho tělesná váha. Nebyl přímo kost a kůže, ale jeho obrovská hlava byla silně kontrastní k jeho vyhublé postavě. Kdyby byl dobře živen a žil u lidí, byl by to pořádný a nádherně stavěný kocour. Mrzelo mě, že utekl. Nicméně čas šel dál a já téměř na kocoura zapomněla.

Po nějakém čase, když jsem přišla domů ze školy, jsem matně zahlédla, že je něco mezi našimi truhlíky. Byl to onen kocour, vyhříval se na sluníčku a vypadal nadmíru spokojeně. Sice mu z nosu tekla rýma a co minutu kýchal a kašlal, ale jinak si užíval dosyta. Propadla jsem lítosti, když jsem viděla, jak ho trápí dýchání. Květiny a stromy začaly rozkvétat a jemu to evidentně ještě víc přitížilo. Dokázala jsem se jako alergik vcítit do jeho kůže. Jeho rýma má pravděpodobně původ v "kočičí rýmě", kterou si toulavé kočky předávají tak nějak navzájem, ale ten všudypřítomný pyl to jen zhoršoval.

Zkoušela jsem ho pohladit a tentokrát kupodivu neutekl. Byl stále v polospánku, ale bylo znát, že je ostražitý.

Tak jsme se spřátelili a kocour poznal, že nemám v úmyslu mu ublížit. Začal k nám chodit stále častěji, my ho začali krmit, aby se trochu spravil a jemu postupně rostlo sebevědomí, až přišel den, kdy se odvážil sednout si na schod balkónu, vedoucí dovnitř bytu. Seděla jsem u něj, vyprávěla mu všechno možné i nemožné a on mě spíše než ze zájmu, poslouchal z kočičí slušnosti. 

Nevěděli jsme, jak mu říkat, zkoušeli jsme různá jména jako Macík, Pepa, ale nic nám k němu nesedělo a všechna jména tak trochu shazovala jeho kocouří majestátnost. A tak mu říkáme prostě Kocour s velkým K.

Po několika měsících budování vzájemné důvěry s Kocourem, jsme se rozhodli pomoct mu. Rýma mu přetrvávala, někdy byla lepší, někdy horší, že ani nemohl mňoukat. Nepřipadalo v úvahu, abychom se pokoušeli ho odvést na veterinu. Zbláznil by se a pravděpodobně by se nám ani nepodařilo ho udržet. Tak jsme koupili alespoň odčervovací tabletu. Marná sláva. Opět se projevila kocouří nezávislost a inteligence. Naše manévry s práškem v šunce či buřtu byly Kocourovi k smíchu. Prášek a vlastně i všechna místa, která byla tabletou cítit nesnědl a vypreparoval jen ta "nepoznamenaná". Díval se na nás jako na idioty...

Nevzdali jsme to, přišla na řadu kapička do srsti, aby se zbavil aspoň na nějakou dobu klíšťat a všech breberek co měl v kožichu. S tou jsme byli naštěstí úspěšní.

Poslední dva měsíce jsme s Kocourem opravdu dobří přátelé. Zvykl si už chodit dovnitř bytu a vlastně se z toho stala taková tradice. Než začne jíst či než si řekne o drbání, zkontroluje celý byt svým ostřížím zrakem. Projde pomalu a hrdě všechny místnosti, jako kdyby na tom záležela celá existence lidstva a on byl spasitel (neříkám, že není!), přičemž si naštvaně sedne před dveře, které jsou zavřené (většinou do ložnice, kde sídlí i křeček, který by asi z kocouří přítomnosti nebyl dvakrát nadšen). Po této dlouhé proceduře si najde místo v obýváku, kde svítí nejvíce sluníčka, tam se chvíli vyhřívá, a když ho to začne unavovat, milostivě si vyskočí na svou deku na gauči a poručí si drbání významným a dlouhým pohledem na moje ruce, protože jsem jen hloupý dvounožec, který nerozumí pokynu "mňau", takže mi to musí naznačit jako tupcovi takhle.

Včera jsme v seznamování asi dospěli do cíle. Kocour si jako obvykle po své obhlídce bytu lehl na gauč a nechal se drbat. Poloha mu ale brzy přišla nezajímavá, takže si ustlal na mých nohách a po chvíli zcela zapomněl, že se má chovat jako správný kocour a rozhodně NIKDY nedávat najevo své hluboké city, protože tím si podkopává svou autoritu. On se totiž rozvalil přes celou mojí osobu, neváhal si hlavu složit pod mou bradu a obejmout mě packami, což by samo o sobě bylo neskutečně roztomilé, kdyby přitom nezatínal drápky... tak se stalo, že jsem chodila po bytě s Kocourem ukotveným na svém hrudníku. Aneb i tvrďáci někdy potřebují trochu té lásky :).

Máme se rádi... ačkoli Kocour se často tváří, jakože má všechno na háku a je to dost velký tvrďák na to, aby projevoval svou lásku, člověk to z něj pozná hned. Připravujeme se na další fázi pomoci - jelikož Kocour je zvyklý trávit zde klidně několik hodin opojného hlazení a drbání, chystáme se zavolat veterináře přímo sem domů. Kocour potřebuje nutně přeléčit, nezdravě líná, na váze přibral jen trochu i přes naši vytrvalou snahu vykrmit ho a jeho chuť k jídlu, a samozřejmě ho stále trápí rýma, ačkoli teď se nám zdá zase o trochu lepší (což bude tím, že se blíží zima). Nevím, jak překousne takové omezování. Možná se zase urazí, jako to bylo v případě odčervovacího prášku a neukáže se týden. Každopádně člověk ho přece nemůže nechat, ať si hraje dál na tvrďáka a chodí s unudlaným nosem a nechává za sebou chuchvalce chlupů... snad nám to Kocour promine a jeho hrdost se zásahem veterináře neutrží moc velké rány...