Je to něco, na co jsem skutečně hrdá, protože když se podívám na to, co se za ten rok změnilo, bylo toho doopravdy hodně, ne jen přechod na vegetariánskou stravu. Ale zpět k tématu. Co se tedy změnilo a jaké malé úspěchy jsem za ten rok dokázala?
Ještě před rokem když jsem prohlásila s pohledem upřeným na kuře v pekáči, že od té chvíle nevezmu maso do úst ať se děje cokoli, mi rodina dala tak trochu najevo, že jsem se zbláznila. Babička s dědou se vytasili s typickými názory ohledně chybějících "důležitých" složkách, které maso obsahuje a které mi budou určitě chybět a mamka nechtěla ani slyšet o tom, že by měla vařit pro mě zvlášť vegetariánsky. Bývalá kamarádka mě zásobovala historkami o své tetě vegetariánce, která díky způsobu stravování skončila v nemocnici (nicméně musím podotknout, že z jednotvárné stravy její tety by brzy, jak se říká, odvezli každého a nemělo to s vege stravou nic společného) a vůbec, byla jsem od svého nápadu trochu zrazována. Každopádně moje zaseknutí, odmítání masa a neustálých předkládání studií o tom, proč maso nepotřebuju a proč budu zdravější bez něj, ostatní v mém okolí brzy otrávilo (nebo přesvědčilo) natolik, že ještě týž týden jsme doma měli první vegetariánskou kuchařku a lednici napranou tofu, tempehem, zeleninou, ovocem a komoru sójou.
Přechod na bezmasou stravu pro mě nebyl nijak složitý, od mala jsem neměla k masu dobrý vztah a většinou jsem z něj snědla doopravdy málo. Složitější to bylo s tofu a tempehem, na které jsem si popravdě nezvykla doteď a v jídle je nepostrádám. Naopak jsem si rychle zvykla na sóju a i ostatní členové rodiny začali pomalu přicházet bezmasému na chuť. Babička s dědou sami omezili maso jen na víkend a u nás doma už se nic takového nevede - krom toho, že si brácha dá občas rybu nebo šunku, protože on zcela jistě není vegetariánský typ.
Aktuálně jsem doma s angínou, ale ještě čekám na výsledky některých testů, kvůli vyloučení mononukleózy. Dnes mi mamka volala po hovoru s doktorkou, která jí řekla, ať rozhodně omezím maso, kvůli játrům. Načež mamka odvětila, že to nebude problém, protože maso nejím vůbec. No a paní doktorka byla velice potěšena a řekla, že to vysvětluje, proč mám tak výstavní krevní obraz :). Popravdě mi to udělalo strašnou radost, protože to byl první doktor (krom jednoho známého homeopata), který z toho byl nadšený. Takže výsledkem je, že mi doopravdy nic nechybí, naopak mi to na zdraví přidalo. Cítím se lehce, už ani nevím, kdy mi naposledy bylo těžko od žaludku, zbavila jsem se atopického ekzému (což nejsem jediná, komu se to díky vyloučení masa povedlo) + samozřejmě nepočítám můj dobrý vnitřní pocit, protože když si uvědomím, že jsem člověk, kterého se vám s trochou snahy podaří dost ovlivnit, je fajn, že tohle jsem si doopravdy vzít nenechala, ačkoli se o to pár lidí snažilo nepočítejme haldu negativních názorů, se kterými jsem se setkala už jen po internetu a často jsem z nich byla rozhozená.
A co můžu považovat za svoje malé úspěchy v otázce vegetariánství?
Ač se to bude zdát směšné, nedávno jsem překonala svůj strach z veřejného vystupování. Mám doopravdy velký strach z většího publika a můj mluvený projev zdaleka není tak ostrý, jak dokáže být moje slovo psané. Nicméně k tomuhle mě dohnala touha něco udělat, ačkoli věc malou, téměř zanedbatelnou, ale pro mě důležitou.
Připravila jsem si pro třídu prezentaci týkající se konzumace masa a globálních problémů s tím spojených (a je jich doopravdy dost, ale o tom možná v jiném článku). Popravdě to byla první prezentace, u které drželi všichni klapačku, až mě to překvapilo - asi je reálné obrázky toho, co všechno musí proběhnout, aby si mohli oni říct větu "jdeme na kebab" dost překvapily. Po skončení jsem čekala negativní reakci, ostatně jako vždycky, když někomu náhle vyvrátíte fakt, který je všem vštěpován už od mala do hlavy - jez maso, nebo budeš hloupej a poukážete na to, že vždycky nemusíme šlapat jako oslové v zaběhnutých kolejích, ale můžeme spoustu věcí změnit, jen si připustit pár faktů a hlavně chtít. Nicméně negativní ohlasy se nekonaly a dokonce ani naše profesorka netušila, co na to má říct. A tak jsem se stále vyklepaná ale s naprosto skvělým pocitem zase odebrala do lavice a následující den mi pár lidí naznačilo, že se jim při večeři zvedal žaludek, když si vzpomněli na mojí prezentaci...
Pomineme-li úspěch v podobě toho, že jsem to vydržela já a nevložila do úst skutečně ani kousek masa, musím zmínit, že jako úspěch beru právě rodinu, která se díky mé zatvrzelosti přeorientovala taky, jak už jsem vlastně zmínila. Dokonce se mi povedlo přesvědčit po čase i přítele, který když jsem přišla s prvotní myšlenkou být vegetariánkou mi řekl, že je to zcela má volba, ale že on by se masa vzdát nemohl. A tak jsem to nechala být, chápali jsme jeden druhého, ale občas jsme se na téma "je maso skutečně maso?" bavili, nehledě na to, že někomu jsem musela svoje nové poznatky sdělit. Tak se stalo, že i on po pár měsících začal sám od sebe omezovat maso, až ho vynechal úplně (a upozorňuji, že skutečně ze svého vlastního přesvědčení). Čelí teď stejně jako já v začátcích otazníkovým pohledům z řad ostatních, ale drží se obstojně a já nepopírám, že z toho mám vážně radost :).
A co teď dál? Další rok vegetariánství? Kdoví, možná se mi rýsuje veganská budoucnost anebo vše zůstane tak, jako doteď. Každopádně netoužím už ze zelené cesty sejít a má zatvrzelost se v tomhle případě vyplatila :).
"To, že jsem se stal vegetariánem, byla jedna z nejlepších věcí, které jsem v životě udělal." Jan Burian
xoxo