Fantazie není ve skutečnosti nic jiného než druh paměti osvobozené od řádu času a prostoru.

vera-nike: Článek mě nemohl neupoutat… nejsem vegan/vegetarián, takže logicky patřím do stáda „lidských všežravců“ (ten pojem mi nevadí, ale připadá mi úsměvný, když teoreticky se lidská rasa mezi všežravce řadí stále).
Popravdě, dosud jsem nespatřila, že by někdy „všežravec“ útočil na vegana/vegetariána, byť pravda, málokdy dokážeme takové vegany pochopit – přece jen, vzdát se všech živočišných produktů? Mám určitou závislost na mléce – vím, že není zrovna nejzdravější, ale prostě… mléko je nejlepším antidepresivem, které jsem kdy odzkoušela a jelikož mám problémy s tetanií a zvládáním stresu obecně, takže bych bez mléka pravděpodobně nemohla existovat – nebo alespoň ne v případě, že bych místo toho nechtěla hltat chemická antidepresiva. Jediné, co se mi stalo, bylo, že má bývalá spolužačka ještě ze základní školy nosila nosánek nahoru, a svůj postoj á la: „jsem více než vy ostatní“ opírala právě o své vegetariánství – možná tím taktéž vytvořila určitou mou nedůvěru vůči tomuto. Logicky vím, že je to blbost, ale někde v hloubi mé temné mysli se zakořenila ta vzpomínka (posílená faktem, že jelikož jsem se jí znelíbila, tak proti mně poštvala mé spolužáky i děti z mladších ročníků, které jí obdivovaly) a vytvořila určitý blok, který mezi mě a podobně smýšlející staví určitou bariéru.
Mám však svůj vlastní postoj a vlastní cestu, která možná jednoho dne povede právě k vegetariánství. Tou cestou, kterou však nikdo mě známý dosud neschvaluje, je uvědomění. Na rozdíl od většiny mých aktuálních přátel a spolužáků jsem se rozhodla, že vždycky si uvědomím, že to jídlo bylo živé zvíře. Pravda, někdy jsem kvůli tomu až provokativní v době, když v jídelně prohlásím: „Tak máme dneska na oběd prasátko Pepu nebo kravičku Milku?“ ač… je to můj způsob. Nevzdám se masité potravy, protože to nedokážu, ovšem… uvědomím si, co je nutné pro můj spokojený žaludek a snad jednoho dne alespoň docílím toho, aby má potrava měla alespoň ucházející život.
Popravdě mě totiž až tak neděsí fakt, že to, co jím, bylo živým, dýchajícím, myslícím zvířetem, ale spíše to, že ten živočich, který se od člověka příliš neliší, pravděpodobně nikdy neviděl denní světlo. Protože tak nějak si neumím představit, zda by po hospodářských zvířatech nezůstalo jen pár desítek kusů v Zoo, kdyby se všichni rozhodli jíst pouze produkty, které se zvířaty nemají nic společného.
Můžete se mě klidně pokusit ukamenovat, avšak… jsem z určité části očividně šelmou. Možná to nepatří k fyzičnu, nýbrž k psychice, avšak… na té mi záleží daleko více než na tom, k čemu se hodí mé zoubky…